​   Prvního srpna roku 1909 americký list „The Indianapolis Star“ předpověděl invazi motocyklů ve městě Indianapolis.

Příčinou těchto „obav“ byl nejen sjezd motorkářů organizovaný FAM (Federation of American Motorcyclists), ale také nová rychlostní dráha, plánované závody, které se měly uskutečnit na začátku měsíce srpna. Akci doprovázela velká očekávání. Ovšem pravdou je, že každý očekával něco trochu jiného.

Město a jeho obyvatelé žili závody a závodníky vítali jako národní hrdiny. Obchody s motocykly rostly jako houby po dešti a obchodníci se těšili na tučné zisky.

​

   Prominenti motocyklového průmyslu se ucházeli o státní úřady a závod byl ideální podporou v kampaní.

Město očekávalo, že díky svému hostitelskému statutu, zajistí ekonomický růst a prosperitu.

Závodníci očekávali, slávu, úspěch a vítězství, a fanoušci i diváci se těšili na napínavé závody a rychlostní rekordy.

A Carl Fisher, prezident Indianapolis Motor Speedway očekával zázrak, tedy že se povede dokončit rychlostní dráhu včas.

​

   Dlužno říci, že pro to udělal opravdu maximum. Fisher byl zcela přesvědčen, že motoristický sport potřebuje skvělou závodní a testovací dráhu, a tak v prosinci 1908 Fisher a jeho tři obchodní partneři zakoupili 320 akrů zemědělské půdy pět mil od Indianapolis. Ovšem samotná stavba začala až po začlenění rychlostní dráhy do plánovaného programu motorkářského srazu. To se stalo 20.3.1909 a Carl Fisher měl tedy pouhé 4 měsíce na výstavbu. Ovšem ještě 1. července se Fisher se mohl hroutit z myšlenky, že se mu nepodaří připravit trať do termínu srazu, tedy do 13. srpna 1909. 

​

    Na stavbě se pracovalo nepřetržitě. Ve dne i v noci. Fisher dokonce na stavbu zavedl plynové osvětlení. Do práce bylo zapojeno více než 450 mužů, 300 mezků, čtyři 6 tunové a tři 10 tunové válce.

Takto vystavěná obří trať byla nejen impozantní, ale i nebezpečná. Zejména pro jezdce zvyklé na kompaktní dřevěné velodromy či tvrdý písek na plážích. Drsný, kamenitý povrch rychlostní dráhy jezdce oprávněně děsil. Volné, a především velmi ostré kameny se totiž pod tenkými, úzkými pneumatikami posouvaly, zvláště když se jezdci nakláněli do zatáček.

​

   Situaci ještě navíc komplikovalo nepříznivé počasí. Jezdci se tedy do závodu příliš nehrnuli a ošklivý pád DeRosiera na motocyklu značky Indian, jim na náladě také nepřidal. Není tedy divu, že posledního závodu na 10 mil, se z původně 46 přihlášených, zúčastnili jen 4 jezdci.

I přes to, tato akce některým zúčastněným jejich očekávání splnila. FAM ocenil Indianapolis jako skvělé, hostitelské město, dva Hoosierové byli zvoleni do národních úřadů, Fred Willis byl zvolen prezidentem a Wyatt viceprezidentem, což stačilo k tomu, aby se sídlo západní divize FAM přesunulo do Indianapolis.

Na Indianapolis Motor Speedway padl tehdy jediný rychlostní rekord. Nepatřil ovšem žádnému ze závodníků, patřil Carlu Fisherovi, a jeho stavebnímu týmu.

Zdroj: https://www.indianapolismotorspeedway.com/news-multimedia/news/2020/10/06/motorcycles-were-first-racing-machines-to-Invade-ims-in-1909